sochař
Narodil jsem se a vyrůstal v Jaroměři ve východních Čechách pod vlivem barokního sochařství B. M. Brauna. Od počátku svého života jsem se zajímal o přírodu,v desíti jsem chtěl být námořníkem a bohatě ilustroval své lodní deníky. Ve třinácti jsem chtěl být malířem a ve čtrnácti sochařem. Vystudoval jsem Střední průmyslovou školu kamenickou v Hořicích
v Podkrkonoší a potom Akademii výtvarných umění v Praze v sochařské speciálce profesora Stanislava Hanzíka. Před tím jsem ale podnikl s přítelem čtrnáctidenní cestu do Říma a Florencie a navštívil sochaře Giacoma Manzú v Ardey, kde je velká sbírka jeho soch, kterou věnoval státu. Stal jsem se vášnivým milovníkem Itálie a obdivovatelem italské renesance i moderního umění. V době komunistické diktatury byla ale mizivá naděje, že se do Itálie opět podívám. Přesto jsem studoval italštinu a italské umění v kulturním středisku italského státu v Praze. Můj sochařský názor se utvrzoval v cítění klasických hodnot pod vlivem místního baroka, odkazu Rodinova a silného vztahu k renesanci. Po převratu v roce 1989 jsem jezdil do Itálie v následujícím desítiletí každý rok, abych mohl hlouběji studovat antiku a renesanci.
Nedělám tento námět jako žánr, ale ve smyslu hlubšího duchovního poznání světa. Život je pro mne zázrakem božské rovnováhy. (Například, kdyby nebylo Měsíce, který vyvažuje sklon zemské osy, nebyl by na planetě život možný). Rovnováha je pro mne samo dobro, podmínka života. Ztráta rovnováhy přináší nemoc, šílenství a smrt. Všechna mistrovská díla umění stojí na dosažené rovnováze, každé poctivě myšlené umění o ni usiluje. Hudba i jezdectví tuto rovnováhu obsahují, zachází s ní a vyjadřují ji.